Selhání ledvin je závažné onemocnění, které vám doslova převrátí život naruby. Pokud ledviny vypovědí svou funkci, znamená to, že krev musí být očišťována prostřednictvím pravidelných dialyzačních procedur. Ty probíhají na dialyzačním středisku zpravidla třikrát týdně po dobu čtyř až pěti hodin. Někteří pacienti mají to štěstí, že po pár měsících odchází na transplantaci ledviny, ale někteří, pro které se ukáže transplantace jako nevhodná, sem následně dochází i řadu let.
Domácí léčba mu vrátila chybějící čas a energii
Před více než rokem potkal stejný osud i pětasedmdesátiletého pana Zdeňka z Prahy. O jednu ledvinu přišel již před téměř dvaceti lety kvůli nádoru a druhá sice sloužila ještě řadu let, ale v roce 2021 začala selhávat. Musel tedy začít podstupovat pravidelnou dialyzační léčbu. Vzhledem k obavám o svou křehkou imunitu způsobenou dalšími onemocněními odmítl zapsání na čekací listinu k transplantaci ledviny. Pro pana Zdeňka, který je nesmírně činorodý člověk a neustále rozjíždí nové a nové podnikatelské nápady, bylo dojíždění na dialýzu frustrující.
„Odjížděl na řadu hodin z domova a vracel se zcela vyčerpaný a většinou zbytek dne prospal. Den na dialýze byl pro jeho organismus i podnikavou povahu vekou zátěží,“ vzpomíná jeho manželka. „Byly to tři dny z týdne zcela ztracené, kdy jsem se nemohl věnovat podnikání ani své rodině, která je pro mě nesmírně důležitá,“ doplňuje pan Zdeněk.
Stačilo jen pár drobných úprav v domácnosti
Významnou změnu přinesl až letošní rok, kdy pan Zdeněk objevil možnost domácí léčby. Čeští pacienti mají dnes k dispozici ucelený balíček služeb, které jim zajišťují komplexní dialyzační péči z pohodlí jejich domova včetně 24hodinového technického servisu, a to s možností volby některé z moderních léčebných metod – domácí hemodialýzy či peritoneální dialýzy. Pan Zdeněk po konzultaci se svým nefrologem (Tento typ léčby je indikován výhradně lékařem, a to pacientům, kteří jsou pro ni vhodní.) prošel jednoduchým zaškolením a začal podstupovat domácí hemodialýzu. V rámci domácnosti to znamenalo pouze minimum úprav, protože přístroj na domácí hemodialýzu je kompaktní a nevyžaduje příliš prostoru. Také s jeho ovládáním se velmi rychle sžil.
„Pořídil jsem si polohovatelné křeslo a vytvořil jsem si útulný prostor, kde mohu při probíhající dialýze řešit veškeré své podnikatelské aktivity – vyřídím všechny potřebné e-maily a telefonáty nebo jen tak relaxuji při poslechu nějakého pěkného koncertu,“ popisuje pan Zdeněk a dodává: „Na péči na dialyzačním středisku v IKEM si nemohu ani v nejmenším stěžovat, právě naopak, ale domácí léčba je úplně něco jiného. Dialýzu provádím dle svých časových potřeb, a díky menší zátěži na organismus se necítím tolik unavený. Do nefrologické ambulance docházím pouze jednou měsíčně na kontrolu.“
Pomáhá manželka i agentura domácí zdravotní péče
Pan Zdeněk se dialyzuje pětkrát týdně tři hodiny v průběhu dopoledne. Po skončení dialýzy má tedy celé odpoledne, aby se plně věnoval práci a rodině. Má dva dospělé syny – IT experty, na které je velice hrdý. Oba studovali v zahraničí a v profesním životě jsou velmi úspěšní. Jeho žena, která se v posledních letech bohužel potýká se zdravotními problémy způsobenými nádorovými onemocněními, je mu velkou oporou. Pomáhá mu při ukončování dialýzy a je mu stále na blízku, kdyby nastaly jakékoli komplikace. Úvodní napojování k hemodialyzačnímu přístroji ale pan Zdeněk přenechává specialistům. Před každou dialýzou k němu dojíždí sestřička z agentury domácí zdravotní péče.
„Pomáháme pacientům na domácí hemodialýze v řadě měst České republiky, a to jak s nastavováním dialyzačního přístroje, tak se samotným napojením na hemodialýzu. U některých pacientů jsme i po celou dobu probíhající dialýzy. Naše služby jsou navíc plně hrazeny ze zdravotního pojištění pacienta,“ vysvětluje sestraz agentury domácí zdravotní péče Zora Karníková.
Život plný překážek a výzev
Pan Zdeněk i přes svůj pokročilý věk čile podniká v developerské oblasti a snaží se maximálně věnovat své rodině. Jeho život byl více než pestrý. Při studiích na Vysoké škole ekonomické v Praze se účastnil studentského odboje proti komunismu, který utnul rok 1968. Tehdy musel opustit vysokoškolské studium a začít řešit zaměstnání. „Do občanského průkazu jsem si napsal muž v domácnosti a přivydělával jsem si různými brigádami v oblasti stavebnictví. Nechtěl jsem být součástí systému. Žena byla v té době na mateřské dovolené a pomáhali nám i její rodiče žijící v Rakousku,“ popisuje pan Zdeněk. Pro komunistický systém byl nepohodlnou osobou a došlo to ta daleko, že skončil ve vězení. V osmdesátých letech byl donucen se svou ženou emigrovat do Rakouska, kde podnikali v oblasti cestovního ruchu. Po roce 1989 neváhal a vrátil se zpět do České republiky.