Naše téměř stoletá pacientka

Paní Jarmila toho zažila opravdu mnoho. Narodila v roce 1924 v Kaznějově, což je malé město v Plzeňském kraji. Její tatínek byl kovář, neměl jednu nohu pod kolenem, spadnul totiž při mlácení obilí do mlátičky. Ale i přesto se věnoval svému řemeslu. Když jej malá Jarmila navštěvovala v kovárně a pak šla navštívit kamarádku, vzpomíná, jak maminka kamarádky hubovala: „Smrdíš kouřem jako čert.“ Měla sestru, se kterou chodili tři kilometry tam a tři kilometry zpět do školy.

Děda jim postavil ve vesničce Korýtko domek, kam se celá rodina přestěhovala.Maminka pracovala na malém hospodářství manželových rodičů. Tatínek jim však v jeho třiceti dvou letech zemřel, Jarmile tenkrát bylo osm let. Po smrti tatínka lidé maminku seznámili s vdovcem, padli si do oka a vzali se. Přestěhovali se k němu do domku a Jarmila se sestrou získaly nevlastního malého bratříčka. 

Domeček v Sokolově 

Když bylo paní Jarmile patnáct let začala druhá světová válka. Vyučila se prodavačkou v Západočeském konzumním družstvu. V roce 1944 byla nasazena s ostatními děvčaty na nucené práce v Německu, kde byly půl roku. Na další půl rok byly převeleny do Rakouska. Vzpomíná: „Němky i Rakušanky měly s námi soucit, jejich muži byli také na frontě. Když měli jídlo, daly nám.  Jídlo v pracovním táboře totiž nestálo za nic, dávali nám pořád jen eintopf a tlustý, nepříjemný kuchař nám ho vždycky hodil, až nás to postříkalo.“  Když byl konec války, pustili pracovnice domů.

Paní Jarmila prodávala v konzumu a při této profesi potkala svého muže. „Byl to voják a čekával na mě před prodejnou, než skončím. Mě se líbil, byl vysoký a měl krásné oči a zuby,“ říká paní Jarmila. Chodili spolu rok a půl a pak byla svatba. Pracovali spolu v konzumu v Nekmíři, kde měli byt. Poté šel manžel ke Státní bezpečnosti do Karlových Varů. Paní Jarmila šla s ním a stala se také policajtkou. V Karlových Varech se narodila dcera Zoja.  Následně byli s manželem převeleni do Chebu kde se narodil syn Radomír. V roce 1958 se přestěhovali do Sokolova, tam paní Jarmila pracovala v kanceláři pro podnik Restaurace a jídelny Sokolov. V domečku v Sokolově žije s rodinou dodnes.

Dialýza

Když přejdeme do současnosti, ptáme se paní Jarmily na dialýzu a jak zdravotní problémy začaly. „Mamince nic nebylo, nic jí nebolelo,“ upřesňuje dcera Zoja, a dodává:. „Když jsme měli rodinnou oslavu šla si najednou na tři hodinky lehnout, což jsem do té doby nikdy nezažila“. Následně paní Jarmila proležela dva týdny v posteli a když jí vzali krev, zjistili velmi špatné hodnoty. Chodila do nefrologické ambulance a nedlouho poté začala podstupovat dialýzu. Hlavně dcera a vnuk jí velmi pomáhají, dokonce ji vozili na dialýzu sami. Před rokem si však paní Jarmila zlomila krček a chodí jen pomocí chodítka, od té doby ji vozí sanitka. Jak sama říká: „Dialýza mi nějak nevadí, jen mě nebaví, že musím jít ven. Doktoři, sestřičky i saniťáci jsou na mě hodní, nemám si na co stěžovat.“

Dechovka ve sluchátkách

Paní Jarmila je nejraději doma, sleduje zprávy, detektivky, v posteli se tulí se svojí kočkou a miluje dechovku. Tu si ostatně bere do sluchátek i na dialýzu, aby jí lépe utekla. Vždy se těší na smetanový dezert, který na dialýze dostává ke svačině. Rodina se o ni hezky stará, radost jí dělají její tři malé pravnučky a pravnouček.